středa 19. srpna 2009

Není už to žádná novinka, v nejbližších dnech nás čeká velké stěhování... Někdy se bezradně rozhlížím kolem sebe a říkám si, jak všechny ty nesmírně důležité součásti našeho života přemístíme o celých těch 300m dál, kde už na nás čeká nové bydlení...

Ve snaze, abychom si alespoň trochu ulehčili situaci, jsme se rozhodli "ujíst" co nejvíce zbytků (jakoby nám snad těch pár kilo nějak ulehčilo v celkové beznaději ;-) - takže postupujeme přes mrazák, spižírnu a pomalu se dostáváme do zadních poliček, kde na nás číhá čočka, fazole a podobné věci, které bůhví proč skončí jako Popelky uschované na nejmíň viditelném místě a tudíž jsou neprávem opomíjeny...


Čočkové placičky s omáčkou z rajčat a kaparů

potřebujeme:

- 250g čočky
- 1 velkou cibuli
- půl šálku sezamových semínek
- 1 vajíčko
- sůl, pepř, olivový olej

na omáčku:
- skleničku kaparů, propláchnutých ve vodě, okapaných
- malou cibulku, jemně nakrájenou
- necelou sklenku bílého vína
- 250g rajčat, oloupaných jemně nakrájených
- sůl, pepř

postup:
- čočku namočíme, uvaříme do měkka, vodu slijeme
- na olivovém oleji zpěníme cibulku, přidáme, sezamová semínka, zamícháme, ochutíme
- krátce povaříme, necháme vychladnout a pár hodin uležet
- krátce před přípravou vmícháme rozšlehané vajíčko, tvoříme malé placičky a usmažíme

- na omáčku opět zpěníme cibulku, dokud nebude měkká, zalijeme bílým vínem, přidáme kapary, rajčata, okořeníme, zamícháme a necháme lehce povařit, dokud nezhoustne.

- placičky podáváme společně s omáčkou

pondělí 10. srpna 2009

černobílá oslava

Moje příležitostná dcera má černé období - tedy, abych blíže vysvětlila - černá je právě její nejoblíbenější barvou - nejraději by pokoj vymalovaný na černo, černé povlečení, o černých šatičkách ani nemluvím. Proč to píšu. Není to tak dávno, co měla své první velké narozeniny - patnácté. V patnácti se dává občanka, a k dospělosti (a tedy samostatnosti) je zase o krůček blíže...
Oslavu jsme se rozhodli pojmout stylově - byla černobílá (celá černá se nám zdála poněkud nerealizovatelná....), od oblečení slavících, přes menu a na co jsem nejvíc pyšná - i všechny dárky byly v černobílé (raději prosím po mně nechtějte vědět, co dostala, dárky pro náctileté jsou pro nás -cetileté někdy nepochopitelné ;-) Chtěli jsme tím nejen udělat někomu radost, ale také se tak trochu pobavit, a vyzkoušet, zda se nám to celé povede...

Naše černobílé menu začínalo černými olivami, které ovšem kompletně snědlo dvouleté dítě, náctiletým prý olivy nechutnají (olivy chutnají prý až od pětadvaceti - jsem někde slyšela).

Domácí těstoviny barvené sépiovým inkoustem měly mnohem větší úspěch. K těstovinám se podávala omáčka ze tří sýrů + olivový olej + decentně sardelové pasty - chutě mírné, aby vyhovovaly všem "generacím"... ;-)

O to víc jsem si vyhrála s narozeninovým dortem. Připravila jsem těsto na sacher dort, vylila na obyčejný plech, upekla, nechala vychladnout. Svojí "oblíbenou" formičkou ve tvaru srdíčka jsem vykrojila dvakrát tolik srdíček než byl počet let a vždy po dvou poslepovala meruňkovou marmeládou na výslednou 15. Polito je roztátou hořkou čokoládou.
Patnáctku jsem si nechala napsat na pečící papír a napsanou číslici vyplnila obyčejnou bílou kupovanou polevou - vložila do lednice a pak lehce odloupla.
Teď, když si prohlížím fotku s "dortem", zjišťuji, že jsem srdíčka mohla naaranžovat i mnohem krásněji, ale zase mám tip na příště...

pondělí 27. července 2009

Příjemně letní zeleninový pohárek... ;-)


Pravdou je, že jsem toho tady za poslední období moc nevytvořila. Léto totiž začlo být jakž takž normální a tak se snažíme co nejvíce profitovat, dokud venku zase nezačne standartní letošní léto - tedy hnusné... Naše tempo užívání léta je závratné, až se z toho dítě roznemohlo (ale jenom málo malinko...).

Takže sedíme doma a já mohla něco dobrého vytvořit. A je to dobrota. Papriky se mají marinovat 24hodin a já půlku snědla hned při přípravě... Příprava je super jednoduchá a jíme buď s bagetou jako lehkou večeři nebo ke grilovaným masíkům. Kdo chce, může přidat pár plátků ančoviček...

Marinované papriky


potřebujeme:


8 červených paprik
1 hlavička česneku
4 PL kaparů
80g strouhaného parmezánu
15cl olivového oleje
mletý pepř

postup:

- troubu předehřejeme na 240 °C
- oloupejte česnek, rozkrojte podélně a pak ještě na tenké nudličky. Kousky česneku vložíme do misky (vhodné do trouby), zalijeme olivovým olejem, odložíme
- papriky opečeme v troubě - pravidelně je obracíme, a když se objeví černé puchýře, je hotovo - trvá to přibližně 30 min, poté papriky vyndáme, zabalíme do plastikového sáčku a necháme vychladnout.
- troubu snížíme na 150 °C, vložíme česnek i s olivovým olejem a ponecháme tak 15 min, též necháme vychladnout.
- vychladlé papriky oloupeme, vyjmeme zrníčka, nakrájíme na menší pravidelné plátky.
- do mísy vyskládáme vrstvu paprik, přidáme pár plátků česneku, lehce opepříme a zasypeme parmezánem. Postup opakujeme, dokud nespotřebujeme všechny ingredience.
- směs zalijeme olejem, ve kterém se připravoval česnek a vložíme do lednice na 24 h. Vyndáme 1 hodinu před jídlem.
- směs rozdělíme do skleniček (a nebo taky ne), zasypeme parmezánem, posypeme na plátky nakrájenými olivami a můžeme jíst.
(cvf N°122)

pondělí 22. června 2009

Salát s citrony nakládanými v soli

(klik do obrázku pro větší náhled)

Když jsem poprvé prolistovala jsou dnes již velice oblíbenou Skvělou chuť Maroka, zjistila jsem, že v nemálo receptech používají citrony nakládané v soli. Je sice hezké, že na konci této knihy popisují výrobu těchto citronů, ale (!) než dosáhnete cíle, je třeba notná dávka trpělivosti - uležení trvá celých 6 měsíců. Doufala jsem tedy, že je najdu v Istanbulu na souku, ale to jsem zřejmě byla již trochu stranou...

Až na tažínech se objevil na pracovním stole malý kyblíček plný v soli nakládaných citronů - a světe div se, prodávají je téměř "za rohem" - ve Farahu.

Mám je doma - chystám se naložit olivy, také se chystám na kuřecí tažín a hlavně jsem si řekla, že si určitě doma vyzkouším nakládané citrony také naložit...

Ale dost silných řečí, pro začátek si umícháme alespoň malý salát inspirovaný výše uvedenou kuchařkou...

Recept:

Potřebujeme:
asi 6 rajčat
1 menší červená cibule
1 nakládaný citron, opláchnutý
1/2 lžičky papriky
mletý černý pepř
hrstka nasekaných lístků koriandru
popř: zelené olivy

Postup:
- rajčata oloupeme, nakrájíme na kostičky a vhodíme do misky
- cibuli nakrájíme na tenčí dílky, přidáme k rajčatům
- citron překrojíme napůl, v lisu na citrusy vymačkáme štávu, vyhodíme slupky, které oddělují jednotlivé dílky a kůru nakrájíme na velmi tenké plátky, přidáme k salátu
- zálivka: olej, citronovou šťávu, papriku, mletý černý pepř, smícháme dohromady, přidáme k zelenině, včetně oliv
- vše promícháme a necháme v klidu a chladu odležet cca 30minut
- těsně před podáváním přidáme koriandr

Heinz Art

Společnost Heinz slaví letos 140. výročí založení. Nevím, co to přesně znamená pro fanoušky kečupu, ale studenti VŠUP se dočkali zajímavé výzvy - k tomuto výročí společnost vyhlásila soutěž nazvanou "Budoucnost designu inspirovaná tradicí" - a tak se celkem 40 studentů do sytosti vyřádilo na téma kečup Heinz...

Jak je všeobecně známo, práce studentů se řadí vždy mezi ty nejvtipnější, zřejmě je to tím, že jsou nezatížení jakýmikoli požadavky a komerčními tlaky. Navíc, ti, co mají rádi originální plakáty (třeba jako já) si určitě přijdou na své.

Pobavit se tedy můžeme u "vynálezů", které jsou rozmístěny na poličkách a hned nad tím je téma zpracováno na plakátě.

Od sladkých rajčátek s nálepkou Heinz přes různé tvary lahví, až třeba po kečup vylisovaný přesně podle tvarů pečiva - toust, houska, rohlík - stačí vyndat z obalu a vložit do pečiva...

Ale také set pro nadšené "zahradníky". Tento set obsahuje semínka, která se zasadí a vyroste z nich přímo kečup Heinz... ;-)

Prostředí velice autentické - přítomen je i jemný odér kečupu...

Tato výstava by měla být prvním ročníkem dlouhodobějšího projektu nazvaného Heinz Art, který by měl podporovat mladé tvůrce různých uměleckých oborů. První rok byl tedy ve znamení designu. Jaký bude asi ten příští?

Další informace, včetně ukázek vítězných prací naleznete zde. Výstava je otevřena pro veřejnost až do 3/7/2008 denně od 10 do 18 hodin v galerii VŠUP na náměstí Jana Palacha v Praze.

pondělí 15. června 2009

3 + 1 tažín

klik do fotky pro větší náhled

Minulou sobotu Rachad pořádal v Brně seminář na téma tažín 3x jinak. Protentokrát jsme neobsadili romanticky zpustlou zahradu nad Brnem, ale posunuli jsme se do centra do sympatického Klubu cestovatelů, kam se určitě (tedy až zase někdy budu v Brně) vrátím na jídlo. Vaří tu totiž kuchyni, která je mi moc chutná: arabskou, indickou, libanonskou... Další novinkou bylo to, že na místě konání semináře to vonělo, už když jsme přišli - v remosce se právě připravovalo kuřátko na tažin na tuniský způsob...

Ale zpět k semináři: cílem bylo předvést, jak vděčné jídlo tažin je aneb kterak naházet všechny suroviny do jednoho hrnce, postavit na zdroj tepla a na pár hodin na hrnec zapomenout. Tažin se dá připravovat téměř ve všem: buď v klasické nádobě na tažin, nebo v hliněném džbánku, či v obyčejné remosce. Jediná nádoba, která je na přípravu tažinu nevhodná, je ta, kterou jsem přivezla já - malovaná nádoba z Tuniska - slouží pouze k efektnímu servírování... Tažin se může připravovat také v troubě, buď rychlým způsobem nebo pomalým - všechny takovéto informace byly k mání na sobotním semináři...

klik do fotky pro větší náhled

Změnou oproti minulým seminářům také bylo to, že Rachad připravoval všechna jídla sám, ukazoval, co a jak se dělá nebo naopak nedělá, uděloval moudré rady, ale o některou práci se přeci jenom rád podělil (třeba čištění sépií). Postupně se připravil základ na tažin hovězí, jehněčí a s mořskými plody - plus jeden tažin netažin - tažin na tuniský způsob - kdy se jedná spíše o vaječnou omeletu. Když byly všechny nádoby naplněny a přeneseny k teplu, Rachad předvedl přípravu čaje ze sušených limetek a také extrémně jednoduchou sladkost - Hamanovy uši

Bez mučení přiznávám jednu věc - moc mě baví fotit jídla, která Rachad připravuje - jsou tak krásně barevná, fotogenická a to od samého počátku přípravy až do finálního servírování...

Ač se může zdát, že příprava tažinů je docela nuda, tak s tím nemohu rozhodně souhlasit - příprava tažinů rozhodně nuda nebyla, a to také díky očekávání, který ten tažin je nejlepší. Je mi také líto, že se do fotek nedá nacpat ta nádherná vůně jídel, která nám dělala společnost celé odpoledne, ale to již všichni, kdo již někdy na nějakém Rachadovo semináři byli, vědí...

středa 3. června 2009

Istanbul - část II. - za vodou


Beyoglu
Stačí, když se projdete po Galatském mostě, shlédnete přitom úlovky místní rybářů - kupodivu se jim docela daří a to prosím stojí jeden vedle druhého... Galatský most je sympatický i tím, že v jeho dolní části je jedna rybí restaurace vedle druhé - takže přejdeme Galatský most a rázem se ocitneme v centru moderního velkoměsta - výstavní domy, holky bez šátků na hlavě, kavárny, lidé spěchající do práce a maličká tramvaj, která vás sveze ze shora z Taksim dolů k vodě. Byla plná turistů...
Ale i tady se dá bloudit, zahnout do postranní uličky, ruch zmizí a vy můžete potkat pojízdné tržiště tažené koněm...
...nebo si nechat vymačkat čerstvou šťávu z pomerančů či granátových jablíček...

Ale my jsme turisté, čeká nás ještě spousta věcí ke koukání a tak pojíme v rychlosti jenom sendvič, ke kterému nám servírují ayran.

Üsküdar
Necháme se přívozem svézt do asijské části a tady zažíváme něco, v co jsme v Istanbulu vůbec nedoufali: klid a pohodu... Všudypřítomní čističi bot mají své krásně naleštěné nádobíčko vystavené a připravené kdykoli zkrášlit vaše botky, místní posedávají na lavičkách, v parku a koukají, co se kolem děje - ale hlavně, hlavně jsme našli trh s jídlem...


Pravý nefalšovaný, žádný pro turisty naleštěný, ale určený pro domácí... Čerstvé ryby (naaranžované tak, aby všichni viděli, že jsou čerstvé), ovoce (právě probíhá sezona jahod, třešní), zelenina, pekaři, kteří vytahují chleba z pece přímo před vámi, obchody se sýry - zvláštní je, že v obchodech, kde prodávají sýr mají k mání rovnou olivy (spousty druhů) ale také med... Samozřejmě také cukrovinky, sušené ovoce...


Neodoláme, na večer vyhlašujeme piknik, kupujeme ovčí fetu, olivy, chléb lavaš, nádherně zbarvená rajčátka a ze zvědavosti ovoce, které jsem nikdy nikde neviděla.

Barvu má jako meruňka, velké asi jako meruňka, slupka, uvnitř dužina a pecky podobné těm z ličí. A chutná? Báječně!! Šťavnaté, sladké - něco mezi meruňkou a kaki. Pokusila jsem jsem se opsat jméno z cedulky v tržnici (yalsi?), ale bohužel se mi zatím nepodařilo získat jakoukoli stopu: Nicméně jedna pecka již byla usazena do květináče u nás doma, uvidíme, zda se jí podaří rozšířit naší malou džungli...

Pozn.: mé ochutnávání neznámého ovoce mělo ještě jednu premiéru. Koupila jsem si v malinkém sáčku za poslední peníze jakési zelené plody, které na první pohled vypadaly jako nezralé zelené slivky a světe div se, oni to opravdu byly kyselé nezralé zelené slivky - nepochopila jsem, co místní vede k tomu pojídat nezralé ovoce - ale zřejmě v dobách horka tato chuť osvěží...

Bospor
Jsme správní turisté, a vydáváme se tím nejturističtějším způsobem na výlet po Bosporu: Plujeme velkou turistickou lodí, kde kromě nás je další asi tak stovka lidí z celého světa ověšená fotoaparáty a těšící se na krásné záběry paláců podél Bosporu - všichni se automaticky nahrnou na horní palubu - včetně nás, ale vzhledem k tomu, že počasí bylo horší než na letošním PFF, tak se brzy většina běží schovat do tepla (včetně nás - ale vydrželi jsme zdaleka nejdéle ;-)). Loď nás vyložila v malém ospalém městě (Anadolu Kavagi), které ožije pouze na 3 hodiny denně a to když přijedou turisté na oběd... Najíst se můžete buď hned přímo v městečku, - možností je spousta, majitelé se předbíhají, aby vás lapili přímo do té jejich restaurace a to vše v rámci akce - hlučnější vyhrává...

Jak je naším dobrým zvykem raději vyzkoušíme něco z postranních uliček - Majitel přibíhá s platem ryb, každou z nich pojmenovává, vy si ukážete prstem na jednu z nich (a nebo také ne - můžete si dát některý z různých kebabů) a za chvíli vám ji s čerstvým citronem a chlebem lavaš servírují. Najíst se také můžete nahoře na kopci u pevnosti, kam jsme se poté vyšplhali - abychom se koukli na Černé moře - a je to i možná lepší řešení (které jsme bohužel objevili až výborně najedení...). Restaurace s nádherným výhledem na Bospor, ale hlavně, hlavně tam krásně voněla rybí polévka (mimo jiné)...

A co že jsme si přivezli domů? Samozřejmě koření, malý krásný mosazný mlýnek na koření, spoustu čaje, a taky místní skleničky na čaj (včetně podšálků), nádherný šál "pashmina" za 130Kč :-))), zážitky a spoustu fotek...

čtvrtek 28. května 2009

Istanbul - část I.

Než jsme se vydali na naší cestu do Istanbulu, jako správní turisté jsme vybavili průvodcem, a to průvodce relativně aktuálním - z roku 2006. Ale Istanbul se vydal kupředu takovou rychlostí, že z průvodce byla platná ta část, která popisuje historii památek... První a hlavní změnu jsme zaznamenali hned při příjezdu a to tu, že mezi datem vydání průvodce a naším příjezdem se z místní měny někde vytratilo šest nul - a tak můj sen, že se alespoň na chvíli stanu milionářem se mi opět nesplnil...


Naší prohlídku města jsme začali blízko našeho hotelu na Velkém bazaru - moje představa byla asi taková, že se budu hodiny procházet pitoreskním místem plným malých uliček se spoustou krámků s nádobím, sklem, kořením, oblečením... Ale zřejmě i sem jsem přišla pozdě... Velký bazar je naleštěný prostor plný butiků, které mají pronajaté i známé značky - jídlo ovšem žádné, pouze pár malých čajoven pro turisty unavené nákupy. Kdo rád nakupuje, určitě si tu přijde na své, ovšem atmosféra je tu taková, asi jako v buticích s křišťálem v Praze v okolí Staroměstského náměstí.

Za jídlem se vydáváme jinam, o kousek blíž ke Zlatému rohu do Tržnice s kořením. Tady je ta správná atmosféra, vůně a přesně to, co hledáme. Najdete tady samozřejmě koření, sýry, turecký med, baklavu, sušené ovoce a samozřejmě můj hit posledního týdne - lokum. Jedná se o místní specialitu, která se vyrábí asi tak, že se pomalu vaří kukuřičný škrob s cukrem, ovoce a také nějakým tím aromatem a nechá vychladnout - pak se krájí na kostičky a obaluje buď zase v kukuřičném škrobu nebo kokosu či pistáciích. Ne příliš sladké, měkké kostičky podobné našemu želé. Jsem si všimla, že v odkazech v našem domácím pc SE již objevil recept na lokum, takže až vyzkouším, určitě se pochlubím s výsledkem.
Když vyjdete z tržnice s kořením, ocitnete se přímo u Zlatého rohu, kde je tím úplně nejrafinovanějším způsobem políčeno na turisty - těsně vedle sebe jsou tři lodě na na každé se opékají ryby, které se podávají v místním bílém chlebu se zeleninou - jediné jídlo, které se tu nabízí a jaké se tu na něj stojí fronty! Jí se přímo u lodí u malých stolečků a židliček za které by se nemuseli stydět ani miniaturní Vietnamci...

Přímo na mostě je pak možné pozorovat rybáře, kterak pokoušejí své štěstí s lovením ryb. Štěstí mají - jak jsme mohli odpozorovat z jejich úlovků...

Co jsme jedli? Všechno a moc nám chutnalo. Můj dojem z Istanbulu je takový, že splést v jídle je tu takřka nemožné. Jako správní turisté jsme samozřejmě chtěli stihnout co nejvíce památek a tak jsme v poledne pojedli jenom něco malého rychlého a až večer jsme si přestali hrát na turisty a užívali klidu a pohody a více ochutnávali.
Stánků s rychlým občerstvením je tu neuvěřitelně mnoho - ať již kebap, borek (pečivo z křehkého těsta plněné sýrem, mletým masem a neuvěřitelně dobře okořeněné), pořád se mi plete rozdíl mezi šiš kebap, doner kebap, šiš kofte - jedno je jisté, chutná to všechno skvěle. Zachutnal mi i místní jogurt - hustý a jen mírně nakyslý. A také moc ayran - osvěžující pití, které podávají k pití k obchůdcích s rychlým občerstvením. Je to v podstatě jogurt rozmíchaný s vodou a trochu osolený...
Vypili jsme litry místního silného černého čaje (kupodivu mi chutnal pouze oslazený a to si prosím čaj nikdy nesladím...) v jedné pouliční improvizované čajovně. Když jsme přijeli do Istanbulu, čaj zde stál půl liry, pak vyprali ubrusy a když jsme odjížděli, tak už stál 1 liru. A i kdyby tam chlapík chtěl liry 2, tak tam chodit budu a to pro tu neopakovatelnou atmosféru, kdy sedíte, popíjíte čaj, sledujete ruch na ulici a pozorujete, kterak turisté smlouvají s prodejcem pásků. Turisté odcházejí spokojeni s úsměvem a když zahnou za roh, tak prodejce se smíchem ukazuje svému společníkovi, kolik dostal. Jo, umějí to s námi hezky...


Jak jsem již psala, večery byly klidnější a nás jednoznačně okouzlila restaurace s dlouhým pultem v blízkosti našeho hotelu (ale takových je všude po městě spousta). Když vejdete do restaurace, tak hned u dveří na pultu jsou meze (lilky, plněná rajčata, papriky, okra, cizrna, caciky) pak masa (většinou na jehle připravená na gril), saláty a na konci pultu dezertíky (rýžové pudinky, baklavu, podivně mazlavé dortíky, ale i tiramisu...) a k tomu pivo místní značky Efes. A vy jenom chodíte, vybíráte, pak to na chvíli ďábelsky zavoní (to když opékají maso) a pak...
Jedna věc mě v restauracích překvapila - to že majitelé vybíhají do ulice a lákají zákazníky pouze do té své restaurace - to by mě ani tolik nepřekvapilo - ale když číšník nemá zrovna co dělat, tak obíhá neobsazené stoly, oprašuje prostřené skleničky, nádobí, leští vitríny, zametá před restaurací - to mě dostalo - byla jsem přeci v Turecku, ne?
No a po večeři už je síla akorát tak na malou procházku a zmrzlinu. Je zvláštní - táhne se podivně asi jako smažený sýr, ale chutná báječně - třeba pistáciová s kousky pistácií....

Všechno se mi sem nevešlo - pokračování bude co nejdříve - podíváme se za vodu - do Asie, na Bospor, do čtvrti Taxím...

pondělí 25. května 2009

Vybaluji baťůžek...

Vybaluji baťůžek, třídím dojmy, fotky, ošetřuji puchýře - ano, prázdniny skončily -a až to všechno udělám, tak sednu a sepíši své dojmy (a že jich je...). Slibuji, že to bude co nejdříve...

čtvrtek 30. dubna 2009

Olihně vždycky jinak


Olihně jsem poprvé ochutnala v Kambodži, kde nám byly servírovány plněné s pepřovo-citronovou omáčkou. Ještě dnes na tuto omáčku vzpomínáme se slzou v oku, neboť se nám doma nikdy nepodařil najít správný poměr ingrediencí, tak aby chutnala přesně jako tam...
Když jsme v zimě nakupovali ve vietnamské tržnici v Malešicích, narazili jsme i na úhledně zabalené zmrazené olihně za celkem směšnou cenu (kilčo za Kč80,--). Odcestovali s námi a začali jsme experimentovat: olihně dušené v bílém víně, karí z olihní a pár dalších variací na asijské téma. Při pomalejším dušení je třeba vzít v úvahu nevyzpytatelnou a poněkud delší dobu přípravy, většinou tak mezi hodinou a hodinou a půl. Další, rychlou variantou je prudké osmažení v rozpáleném oleji. Hotovo je tak za 3 minutky, je třeba to hlídat, jinak olihně ztvrdnou a nezbývá než čekat přes hoďku než budou poživatelné...
Olihňová sezona u nás ale nejspíš začíná právě teď, protože nejvíce kombinací jsem našla v salátech, ke špagetám, či prostě s citronem či olivovým olejem - tedy chutě právě jarní a letní...


Smažené olihně s citronem


potřebujeme:

- olivový olej
- 1 nebo 2 červené chilli papričky, naříznuté
- 6 stroužků česneku, neoloupaných, trochu rozmáčknutých

- 2 větší strouhanky

- mořská sůl a čerstvě umletý pepř
- 8 malých olihní, očištěných a rozdělených (chapadla a tělíčko zvlášť)

- 1/2 citronu, nakrájet na hodně tenké plátky


postup:
- do pánve s těžkým dnem nalijeme 3 lžíce oleje. Přidáme chilli, česnek, strouhanku - pár minut smažíme, mícháme, až drobky zezlátnou a křupou. Trochu osolíme a opepříme a osušíme na papírové utěrce
- pánev vytřeme papírovou utěrkou a vrátíme na silný plamen. Štědře do ní šplíchneme olej, olihně a chapadla osolíme a opepříme a opatrně vložíme do oleje

- přidáme plátky citronu

- smažíme asi minutu, až olihně zezlátnou, pak je otočíme a stejnou dobu smažíme i z druhé strany. Citrony se zbarví a usmaží rychle, až budou vypadat jako na obrázku, vyndejte je a odložte
- délka smažení závisí na velikosti olihní, větší budou potřebovat více času.

- olihně a citrony rozdělíme na talíře, poházíme strouhankou. Kdo má rád, může přidat na tenké proužky nakrájenou petrželku.

čerpáno: Jamie Oliver, Jamie po italsku

pátek 17. dubna 2009

Jarní rituály

Každé jaro je to stejný. První moje reakce nad tou záplavou barev je vyběhnout ven s foťákem a zvěčnit každou barevnou kytku, lísteček, kteří vykukují ještě poněkud zmzle, nesměle a dost nevěřícně ze země. Po dlouhém období, kdy příroda byla oděna do šedohnědočerna je každá barva vítanou změnou a důvodem k radosti. Kytiček a lístečků a broučků nasbírám každé jaro neuvěřitelné množství, v červnu je zase všechny vymažu, protože barev je okolo nás všude dost a něco jako lístečky a spol. je v toto období extrémně nudné a nezajímavé téma. Ještě, že existují digitální fotoaparáty...
Dalším rituálem je samozřejmě odkládání černých svetrů, kalhot a hledání v hloubce šatníku něčeho, co se podobá sukni. Nalézám - po delší době a dobře uschované...
V neposlední řadě rituály zasahují kuchyni. Máslo, sladkosti, ostrá koření - tedy věci tak milované v zimě se posouvají do zadních částí polic a na čestné místo (tak čestné, že každému překáží) se dostává olivový olej, zelené saláty, bazalka, olivy, lilky a mám minimálně sto chutí se pustit do nových a nových experimentů...

Gnocchi s ricottou a rajčatovou omáčkou
potřebujeme:
- 2 lžíce olivového oleje
- 1 malou červenou cibulku, nakrájenou nadrobno
- stroužek česneku, rozdrcený
- plechovka rajčat
- 2 lžičky krupicového cukru
- 125ml suchého červeného vína
- 240g ricotty
- 240g jemně nastrouhaného sýra pecorino
- 1 vajíčko
- 110 g hladké mouky

postup:
- omáčka: rozehřejeme olivový olej, osmahneme cibulku a česnek, mícháme dokud cibule nezměkne. Přidáme rajčata, cukr a víno a přivedeme k varu. Zmenšíme plamen a nezakryté vaříme přibližně 30minut doku omáčka trochu nezhoustne
- gnocchi: mezitím ve větší míse smícháme ricottu, 2/3 pecorina, vajíčko a mouku a vytvoříme měkké těsto
- těsto rozdělíme na 4 části, z každé části vyválíme váleček cca 30cm dlouhý. Každou část rozkrájíme na 3cm široké gnocchi a každý následně ještě "rozplácneme" prstem v dlani
- gnocchi vhodíme do vařící se vody, vaříme přibližně 3 minuty, dokud nevyplavou na povrch
- servírujeme s rajčatovou omáčkou, bazalkou a zbytkem sýra pecorino.

pátek 10. dubna 2009

Veselé Velikonoce ;-)

Přeji všem krásné, veselé a slunné Velikonoce...

pondělí 23. března 2009

Cesta z města...

...a zase do města.
Návštěva Brna byla dlouho plánovaná a několikrát odkládaná, těšila jsem se na ní tedy dlouho a ještě více po přečtení článku o úžasné kavárně Avia. Plán byl jasný - přijedeme do Brna (cestovalo se mnou mé dítko neposedné), najdeme se s naší brněnskou "agentkou" a zamíříme co nejkratší cestou do Avie. Jenže - jak je v našich zeměpisných šířkách dobrým zvykem, vlak měl 20minutové zpoždění, já hrozitánskej hlad a cesta do Avie se zdála nekonečně dlouhá - až jsem pojala podezření, že žádná Avie neexistuje... Zato v Avii je sympatické naprosto vše: interiér, obsluha a hlavně jídelní lístek, který se vejde na papír A4 a přesto jsme nevěděly, co si dřív vybrat: pro jistotu jsme tedy objednaly asi tak 2/3 jídelního lístku: plněné žampiony, hříbkový krém, risotto nero se sepiemi, domácí tagliatelle s ragú bolognese, kávový ricottový krém a drobivý koláč se zakysanou smetanou. Všechno bylo naprosto úžasné, jen když jsme dojedly, tak mi došlo, že jsem zapomněla dokumentovat. Tak alespoň prázdný talíř...
Při procházce městem jsme navštívili speciality Gurmán, koupily krásně voňavá jablíčka na "Zelňáku", zašly do malého krámku s keramikou, naučily dítě říkat "šalina" a před večeří se ještě vyšplhaly na Špilberk...

Na večeři jsem se samozřejmě také extrémně těšila, protože jsem očekávala rillettes ze Tří Seker ;-). Ochutnala jsem a nemohla přestat - měla jsem rillettes k večeři, k snídani, k další večeři, k další snídani - tuším, že Helena vůbec neochutnala... Neměla totiž šanci... Bali, díky ještě jednou, zapiš si mě do rillettesfanklubu!!! Otázku večera - jaké české (ehm. moravské) víno je dobré do kir jsme nakonec vyřešily šalamounsky - přípravou kir royal... ;-)

Druhý den jsem již v Avii nezachybovala a fotografovala talíře ještě plné... Je nesmírně příjemné, když přijdete do restaurace a číšník vám přinese jídelní lístek a přitom poznamená, že kuchař na dnešní den koupil slávky, několik ryb a zda bychom neochutnaly - samozřejmě, že ano a jak rády!!! A co že jsme tentokrát vzájemně poochutnávaly? Slávky na víně, minestrine tricolore, pražmu na rozmarýnu a citronu a jako desert úžasné tiramisu. Pominu, že polévku jsem objednala dítěti, slávky sobě a výsledek byl ten, že mi dítě snědlo polovinu slávek a do polévky se mu moc nechtělo...

V Brně jsme samozřejmě jenom nejedly, ale také nás čekala trocha "práce". Nicméně i tak jsme ochutnaly úžasnou domácí kuchyni - fazolovou polévku, skvělý domácí chléb, závin s čokoládou, bábovku... Díky všem, kdo mě pustili do svých ateliérů, všechna tato setkání pro mě byla úžasně obohacující... A ostatním slibuji, až bude z mé strany vykonáno více práce, přidám další informace.


Ještě jsme stihlyupéct pozdě večer citronový koláč podle kuchařky Skvělá chuť Francie a hurá domů... Určitě jsem na spoustu věcí zapomněla, nechám si je tedy na jindy...