Než jsme se vydali na naší cestu do Istanbulu, jako správní turisté jsme vybavili průvodcem, a to průvodce relativně aktuálním - z roku 2006. Ale Istanbul se vydal kupředu takovou rychlostí, že z průvodce byla platná ta část, která popisuje historii památek... První a hlavní změnu jsme zaznamenali hned při příjezdu a to tu, že mezi datem vydání průvodce a naším příjezdem se z místní měny někde vytratilo šest nul - a tak můj sen, že se alespoň na chvíli stanu milionářem se mi opět nesplnil...
Naší prohlídku města jsme začali blízko našeho hotelu na Velkém bazaru - moje představa byla asi taková, že se budu hodiny procházet pitoreskním místem plným malých uliček se spoustou krámků s nádobím, sklem, kořením, oblečením... Ale zřejmě i sem jsem přišla pozdě... Velký bazar je naleštěný prostor plný butiků, které mají pronajaté i známé značky - jídlo ovšem žádné, pouze pár malých čajoven pro turisty unavené nákupy. Kdo rád nakupuje, určitě si tu přijde na své, ovšem atmosféra je tu taková, asi jako v buticích s křišťálem v Praze v okolí Staroměstského náměstí.
Za jídlem se vydáváme jinam, o kousek blíž ke Zlatému rohu do Tržnice s kořením. Tady je ta správná atmosféra, vůně a přesně to, co hledáme. Najdete tady samozřejmě koření, sýry, turecký med, baklavu, sušené ovoce a samozřejmě můj hit posledního týdne - lokum. Jedná se o místní specialitu, která se vyrábí asi tak, že se pomalu vaří kukuřičný škrob s cukrem, ovoce a také nějakým tím aromatem a nechá vychladnout - pak se krájí na kostičky a obaluje buď zase v kukuřičném škrobu nebo kokosu či pistáciích. Ne příliš sladké, měkké kostičky podobné našemu želé. Jsem si všimla, že v odkazech v našem domácím pc SE již objevil recept na lokum, takže až vyzkouším, určitě se pochlubím s výsledkem.
Když vyjdete z tržnice s kořením, ocitnete se přímo u Zlatého rohu, kde je tím úplně nejrafinovanějším způsobem políčeno na turisty - těsně vedle sebe jsou tři lodě na na každé se opékají ryby, které se podávají v místním bílém chlebu se zeleninou - jediné jídlo, které se tu nabízí a jaké se tu na něj stojí fronty! Jí se přímo u lodí u malých stolečků a židliček za které by se nemuseli stydět ani miniaturní Vietnamci...
Přímo na mostě je pak možné pozorovat rybáře, kterak pokoušejí své štěstí s lovením ryb. Štěstí mají - jak jsme mohli odpozorovat z jejich úlovků...
Co jsme jedli? Všechno a moc nám chutnalo. Můj dojem z Istanbulu je takový, že splést v jídle je tu takřka nemožné. Jako správní turisté jsme samozřejmě chtěli stihnout co nejvíce památek a tak jsme v poledne pojedli jenom něco malého rychlého a až večer jsme si přestali hrát na turisty a užívali klidu a pohody a více ochutnávali.Stánků s rychlým občerstvením je tu neuvěřitelně mnoho - ať již kebap, borek (pečivo z křehkého těsta plněné sýrem, mletým masem a neuvěřitelně dobře okořeněné), pořád se mi plete rozdíl mezi šiš kebap, doner kebap, šiš kofte - jedno je jisté, chutná to všechno skvěle. Zachutnal mi i místní jogurt - hustý a jen mírně nakyslý. A také moc ayran - osvěžující pití, které podávají k pití k obchůdcích s rychlým občerstvením. Je to v podstatě jogurt rozmíchaný s vodou a trochu osolený...
Vypili jsme litry místního silného černého čaje (kupodivu mi chutnal pouze oslazený a to si prosím čaj nikdy nesladím...) v jedné pouliční improvizované čajovně. Když jsme přijeli do Istanbulu, čaj zde stál půl liry, pak vyprali ubrusy a když jsme odjížděli, tak už stál 1 liru. A i kdyby tam chlapík chtěl liry 2, tak tam chodit budu a to pro tu neopakovatelnou atmosféru, kdy sedíte, popíjíte čaj, sledujete ruch na ulici a pozorujete, kterak turisté smlouvají s prodejcem pásků. Turisté odcházejí spokojeni s úsměvem a když zahnou za roh, tak prodejce se smíchem ukazuje svému společníkovi, kolik dostal. Jo, umějí to s námi hezky...
Jak jsem již psala, večery byly klidnější a nás jednoznačně okouzlila restaurace s dlouhým pultem v blízkosti našeho hotelu (ale takových je všude po městě spousta). Když vejdete do restaurace, tak hned u dveří na pultu jsou meze (lilky, plněná rajčata, papriky, okra, cizrna, caciky) pak masa (většinou na jehle připravená na gril), saláty a na konci pultu dezertíky (rýžové pudinky, baklavu, podivně mazlavé dortíky, ale i tiramisu...) a k tomu pivo místní značky Efes. A vy jenom chodíte, vybíráte, pak to na chvíli ďábelsky zavoní (to když opékají maso) a pak...
Jedna věc mě v restauracích překvapila - to že majitelé vybíhají do ulice a lákají zákazníky pouze do té své restaurace - to by mě ani tolik nepřekvapilo - ale když číšník nemá zrovna co dělat, tak obíhá neobsazené stoly, oprašuje prostřené skleničky, nádobí, leští vitríny, zametá před restaurací - to mě dostalo - byla jsem přeci v Turecku, ne?
No a po večeři už je síla akorát tak na malou procházku a zmrzlinu. Je zvláštní - táhne se podivně asi jako smažený sýr, ale chutná báječně - třeba pistáciová s kousky pistácií....
Všechno se mi sem nevešlo - pokračování bude co nejdříve - podíváme se za vodu - do Asie, na Bospor, do čtvrti Taxím...
