úterý 6. května 2008

Když do školy...

...tak jedině fotografické a digitální.

Ke kurzům fotografie jsem od určité doby poněkud skeptická. Jeden takový celoroční zrovna absolvuji na jedné nejmenované škole a to nejdůležitější, co mi tyto kurzy přinesly je - co se nenaučíš sám, nikdo jiný tě nenaučí. Někdy v únoru na mně z mailu při pravidelných zprávách z Institutu digitální fotografie vykoukla zmínka o konání kurzu fotografování jídla. Přihlásila jsem se ihned a to hlavně kvůli pár mým více méně neslavným pokusům fotografování jídla zde na blogu, které skončily moji tristní prohrou nad technikou. Čím více se čas kurzu blížil, tím mé nadšení nad přihláškou do této akce sláblo, váhala jsem, zda to bude mít vůbec nějaký význam...

Teď už je po všem, dojmy utříděné a tak mohu pomalu sepsat, jak jsem svůj den a la "kulinářské zázraky" se Zdeňkem Lhotákem strávila.

První překvapení bylo, že jsem se ocitla sama žena mezi samými chlapíky vesměs profesionálními fotografy. Idif má zřejmě velice dobrou reputaci, neboť neváhali přijet pánové až z daleké Bratislavy.

Kurz začal představením pana fotografa a jeho foodstylisty: promítli nám ukázky svých prací, viděli jsme reportážní fotografie z focení a také jsme nahlédli do ateliéru fotografa jídla. Co v takovém ateliéru můžeme najít: samozřejmě vybavení jako v každém jiném fotoateliéru + kuchyňku s běžným vybavením a navíc nepřeberné množství skleniček, talířků, ubrusů a ubrousků. Pan Vladislav Stuparič jeden z prvních foodstylistů u nás a věrný spolupracovník pana Zdeňka Lhotáka nám též objasnil pár tajů ze své profese a pak už následovala praktická cvičení.

Jídla (velice jednoduchá na přípravu, samozřejmě) se připravovala a aranžovala přímo na místě a my zkoušeli fotografovat postupně sendvič, salát, těstoviny, maso, dezert. Nad každým jídlem jsme strávili průměrně hodinu a zkoušeli různá nasvětlení, odrazové desky, přisvícení; různé hloubky ostrosti; formát na výšku, na šířku. Dokonce se vedla nejedna dlouhá diskuze a vždy téměř vášnivá, kam patří ten lísteček máty a zde dokonale poznalo oko zkušeného fotografa, který přesně věděl kam s ním, aby kompozice byla vyvážená (ó, jak závidím). Mimochodem víte, jaký je nejdůležitější nástroj foodstylisty? Pinzeta! To kvůli neustálému přesouvání prvků, tak aby výsledný dojem lahodil oku.

No a najednou byl konec. Dostala jsem líbivý certifikát (pánové také, samozřejmě) - zarámovat jsem ho ještě nestačila... ;-)

A můj dojem? Ano, ano - jsem spokojená! Je mi naprosto jasné, že se za 1 den nenaučím fotografovat jídlo a také je mi jasné, že pan fotograf nám nemůže za 1 den předat své dlouholeté zkušennosti, ale odkoukala jsem základy a teď už je na mě, abych si doma zkoušela, hrála a třeba z těch pokusů i někdy něco koukatelného vznikne. A co je pro mě absolutně nejdůležitější? Inspirace! Inspirace, kterou jsem dnes získala je jednoduše k nezaplacení.

PS: Půjdete-li někdy na podobnou akci, doporučuji se pořádně nasnídat. Bohužel jsem snídani trochu odbyla a celou dobu promítání jsem značně trpěla. Když nás vypustili na oběd, už jsem měla takový hlad, že jsem zapadla do první nejrychlejší "restaurace" - do McDonalda. :-(

6 komentářů:

Michal řekl(a)...

Nechceš trénovat na souku :-)?

renata řekl(a)...

Michal:Tréninku nikdy není dost... ;-)

ChilliJulie řekl(a)...

Renato, ten kurz jsem chtěla absolvovat taky! Tak to bychom se tam potkaly:) Hlavně kvůli technice, ale potom jsem to nakonec zavrhla...

renata řekl(a)...

Julie: opravdu škoda, že jsi si to rozmyslela, neb to skutečně bylo dobré a také bych se tam bývala nebyla cítila tak stísněně mezi těma chlapíka... ;-)

DolceVita řekl(a)...

Kdybych o této akci bývala věděla, nejspíš bych tam taky nechyběla!:-)

renata řekl(a)...

Škoda, přeškoda milé dámy...