Salát s citrony nakládanými v soli

(klik do obrázku pro větší náhled)

Když jsem poprvé prolistovala jsou dnes již velice oblíbenou Skvělou chuť Maroka, zjistila jsem, že v nemálo receptech používají citrony nakládané v soli. Je sice hezké, že na konci této knihy popisují výrobu těchto citronů, ale (!) než dosáhnete cíle, je třeba notná dávka trpělivosti - uležení trvá celých 6 měsíců. Doufala jsem tedy, že je najdu v Istanbulu na souku, ale to jsem zřejmě byla již trochu stranou...

Až na tažínech se objevil na pracovním stole malý kyblíček plný v soli nakládaných citronů - a světe div se, prodávají je téměř "za rohem" - ve Farahu.

Mám je doma - chystám se naložit olivy, také se chystám na kuřecí tažín a hlavně jsem si řekla, že si určitě doma vyzkouším nakládané citrony také naložit...

Ale dost silných řečí, pro začátek si umícháme alespoň malý salát inspirovaný výše uvedenou kuchařkou...

Recept:

Potřebujeme:
asi 6 rajčat
1 menší červená cibule
1 nakládaný citron, opláchnutý
1/2 lžičky papriky
mletý černý pepř
hrstka nasekaných lístků koriandru
popř: zelené olivy

Postup:
- rajčata oloupeme, nakrájíme na kostičky a vhodíme do misky
- cibuli nakrájíme na tenčí dílky, přidáme k rajčatům
- citron překrojíme napůl, v lisu na citrusy vymačkáme štávu, vyhodíme slupky, které oddělují jednotlivé dílky a kůru nakrájíme na velmi tenké plátky, přidáme k salátu
- zálivka: olej, citronovou šťávu, papriku, mletý černý pepř, smícháme dohromady, přidáme k zelenině, včetně oliv
- vše promícháme a necháme v klidu a chladu odležet cca 30minut
- těsně před podáváním přidáme koriandr

Heinz Art

Společnost Heinz slaví letos 140. výročí založení. Nevím, co to přesně znamená pro fanoušky kečupu, ale studenti VŠUP se dočkali zajímavé výzvy - k tomuto výročí společnost vyhlásila soutěž nazvanou "Budoucnost designu inspirovaná tradicí" - a tak se celkem 40 studentů do sytosti vyřádilo na téma kečup Heinz...

Jak je všeobecně známo, práce studentů se řadí vždy mezi ty nejvtipnější, zřejmě je to tím, že jsou nezatížení jakýmikoli požadavky a komerčními tlaky. Navíc, ti, co mají rádi originální plakáty (třeba jako já) si určitě přijdou na své.

Pobavit se tedy můžeme u "vynálezů", které jsou rozmístěny na poličkách a hned nad tím je téma zpracováno na plakátě.

Od sladkých rajčátek s nálepkou Heinz přes různé tvary lahví, až třeba po kečup vylisovaný přesně podle tvarů pečiva - toust, houska, rohlík - stačí vyndat z obalu a vložit do pečiva...

Ale také set pro nadšené "zahradníky". Tento set obsahuje semínka, která se zasadí a vyroste z nich přímo kečup Heinz... ;-)

Prostředí velice autentické - přítomen je i jemný odér kečupu...

Tato výstava by měla být prvním ročníkem dlouhodobějšího projektu nazvaného Heinz Art, který by měl podporovat mladé tvůrce různých uměleckých oborů. První rok byl tedy ve znamení designu. Jaký bude asi ten příští?

Další informace, včetně ukázek vítězných prací naleznete zde. Výstava je otevřena pro veřejnost až do 3/7/2008 denně od 10 do 18 hodin v galerii VŠUP na náměstí Jana Palacha v Praze.

3 + 1 tažín

klik do fotky pro větší náhled

Minulou sobotu Rachad pořádal v Brně seminář na téma tažín 3x jinak. Protentokrát jsme neobsadili romanticky zpustlou zahradu nad Brnem, ale posunuli jsme se do centra do sympatického Klubu cestovatelů, kam se určitě (tedy až zase někdy budu v Brně) vrátím na jídlo. Vaří tu totiž kuchyni, která je mi moc chutná: arabskou, indickou, libanonskou... Další novinkou bylo to, že na místě konání semináře to vonělo, už když jsme přišli - v remosce se právě připravovalo kuřátko na tažin na tuniský způsob...

Ale zpět k semináři: cílem bylo předvést, jak vděčné jídlo tažin je aneb kterak naházet všechny suroviny do jednoho hrnce, postavit na zdroj tepla a na pár hodin na hrnec zapomenout. Tažin se dá připravovat téměř ve všem: buď v klasické nádobě na tažin, nebo v hliněném džbánku, či v obyčejné remosce. Jediná nádoba, která je na přípravu tažinu nevhodná, je ta, kterou jsem přivezla já - malovaná nádoba z Tuniska - slouží pouze k efektnímu servírování... Tažin se může připravovat také v troubě, buď rychlým způsobem nebo pomalým - všechny takovéto informace byly k mání na sobotním semináři...

klik do fotky pro větší náhled

Změnou oproti minulým seminářům také bylo to, že Rachad připravoval všechna jídla sám, ukazoval, co a jak se dělá nebo naopak nedělá, uděloval moudré rady, ale o některou práci se přeci jenom rád podělil (třeba čištění sépií). Postupně se připravil základ na tažin hovězí, jehněčí a s mořskými plody - plus jeden tažin netažin - tažin na tuniský způsob - kdy se jedná spíše o vaječnou omeletu. Když byly všechny nádoby naplněny a přeneseny k teplu, Rachad předvedl přípravu čaje ze sušených limetek a také extrémně jednoduchou sladkost - Hamanovy uši

Bez mučení přiznávám jednu věc - moc mě baví fotit jídla, která Rachad připravuje - jsou tak krásně barevná, fotogenická a to od samého počátku přípravy až do finálního servírování...

Ač se může zdát, že příprava tažinů je docela nuda, tak s tím nemohu rozhodně souhlasit - příprava tažinů rozhodně nuda nebyla, a to také díky očekávání, který ten tažin je nejlepší. Je mi také líto, že se do fotek nedá nacpat ta nádherná vůně jídel, která nám dělala společnost celé odpoledne, ale to již všichni, kdo již někdy na nějakém Rachadovo semináři byli, vědí...

Istanbul - část II. - za vodou

Beyoglu
Stačí, když se projdete po Galatském mostě, shlédnete přitom úlovky místní rybářů - kupodivu se jim docela daří a to prosím stojí jeden vedle druhého... Galatský most je sympatický i tím, že v jeho dolní části je jedna rybí restaurace vedle druhé - takže přejdeme Galatský most a rázem se ocitneme v centru moderního velkoměsta - výstavní domy, holky bez šátků na hlavě, kavárny, lidé spěchající do práce a maličká tramvaj, která vás sveze ze shora z Taksim dolů k vodě. Byla plná turistů...
Ale i tady se dá bloudit, zahnout do postranní uličky, ruch zmizí a vy můžete potkat pojízdné tržiště tažené koněm...
...nebo si nechat vymačkat čerstvou šťávu z pomerančů či granátových jablíček...

Ale my jsme turisté, čeká nás ještě spousta věcí ke koukání a tak pojíme v rychlosti jenom sendvič, ke kterému nám servírují ayran.

Üsküdar
Necháme se přívozem svézt do asijské části a tady zažíváme něco, v co jsme v Istanbulu vůbec nedoufali: klid a pohodu... Všudypřítomní čističi bot mají své krásně naleštěné nádobíčko vystavené a připravené kdykoli zkrášlit vaše botky, místní posedávají na lavičkách, v parku a koukají, co se kolem děje - ale hlavně, hlavně jsme našli trh s jídlem...


Pravý nefalšovaný, žádný pro turisty naleštěný, ale určený pro domácí... Čerstvé ryby (naaranžované tak, aby všichni viděli, že jsou čerstvé), ovoce (právě probíhá sezona jahod, třešní), zelenina, pekaři, kteří vytahují chleba z pece přímo před vámi, obchody se sýry - zvláštní je, že v obchodech, kde prodávají sýr mají k mání rovnou olivy (spousty druhů) ale také med... Samozřejmě také cukrovinky, sušené ovoce...


Neodoláme, na večer vyhlašujeme piknik, kupujeme ovčí fetu, olivy, chléb lavaš, nádherně zbarvená rajčátka a ze zvědavosti ovoce, které jsem nikdy nikde neviděla.

Barvu má jako meruňka, velké asi jako meruňka, slupka, uvnitř dužina a pecky podobné těm z ličí. A chutná? Báječně!! Šťavnaté, sladké - něco mezi meruňkou a kaki. Pokusila jsem jsem se opsat jméno z cedulky v tržnici (yalsi?), ale bohužel se mi zatím nepodařilo získat jakoukoli stopu: Nicméně jedna pecka již byla usazena do květináče u nás doma, uvidíme, zda se jí podaří rozšířit naší malou džungli...

Pozn.: mé ochutnávání neznámého ovoce mělo ještě jednu premiéru. Koupila jsem si v malinkém sáčku za poslední peníze jakési zelené plody, které na první pohled vypadaly jako nezralé zelené slivky a světe div se, oni to opravdu byly kyselé nezralé zelené slivky - nepochopila jsem, co místní vede k tomu pojídat nezralé ovoce - ale zřejmě v dobách horka tato chuť osvěží...

Bospor
Jsme správní turisté, a vydáváme se tím nejturističtějším způsobem na výlet po Bosporu: Plujeme velkou turistickou lodí, kde kromě nás je další asi tak stovka lidí z celého světa ověšená fotoaparáty a těšící se na krásné záběry paláců podél Bosporu - všichni se automaticky nahrnou na horní palubu - včetně nás, ale vzhledem k tomu, že počasí bylo horší než na letošním PFF, tak se brzy většina běží schovat do tepla (včetně nás - ale vydrželi jsme zdaleka nejdéle ;-)). Loď nás vyložila v malém ospalém městě (Anadolu Kavagi), které ožije pouze na 3 hodiny denně a to když přijedou turisté na oběd... Najíst se můžete buď hned přímo v městečku, - možností je spousta, majitelé se předbíhají, aby vás lapili přímo do té jejich restaurace a to vše v rámci akce - hlučnější vyhrává...

Jak je naším dobrým zvykem raději vyzkoušíme něco z postranních uliček - Majitel přibíhá s platem ryb, každou z nich pojmenovává, vy si ukážete prstem na jednu z nich (a nebo také ne - můžete si dát některý z různých kebabů) a za chvíli vám ji s čerstvým citronem a chlebem lavaš servírují. Najíst se také můžete nahoře na kopci u pevnosti, kam jsme se poté vyšplhali - abychom se koukli na Černé moře - a je to i možná lepší řešení (které jsme bohužel objevili až výborně najedení...). Restaurace s nádherným výhledem na Bospor, ale hlavně, hlavně tam krásně voněla rybí polévka (mimo jiné)...

A co že jsme si přivezli domů? Samozřejmě koření, malý krásný mosazný mlýnek na koření, spoustu čaje, a taky místní skleničky na čaj (včetně podšálků), nádherný šál "pashmina" za 130Kč :-))), zážitky a spoustu fotek...