A zase ty nudle...

Ještě než se teď na chvíli odmlčím, v rychlosti publikuji ještě jeden příspěvek, aby to nevypadalo, že jsem po roce vytvořila "něco" vytvořila a zase budu mít na rok pokoj.

Dovolím si ještě jedno povídání na téma doma dělané těstoviny. Od té doby, co v tom jedu, tzn., že jediná možná příloha ke všemu jsou těstoviny a o plánech na vaření přemýšlím pouze - jaké těstoviny dnes budou? Musím se však sama sebe zastat - na brambory k raclette jsem se nechala přemluvit velice lehce...

Tentokrát jsem se pustila do celozrnných těstovin, Hanka Michopulu se zmiňuje ve své knize Zpátky domů v receptu na pečená rajčata, že jako příloha jsou vhodné celozrnné těstoviny. Výzva, že? Sezona rajčat v plném proudu, proč nevyzkoušet?

Úplně na celozrnné těstoviny jsem si tentokrát netroufla a to z jednoho prostého důvodu, že jsem měla velikánský hlad a potřebovala jsem, aby těsto po hodině v ledničce bylo opravdu připraveno, víc jsem prostě čekat nemohla, chápete... Zvolila jsem tedy poměr celozrnná mouka - hrubá mouka 3:2, další postup byl stejný, jak jsem již popsala minule. A výsledek? Rozhodně příště zkusím těstoviny pouze z celozrnné mouky, protože sladká rajčátka by se s výraznou chutí těstovin rozhodně dobře doplňovala...

A jak na rajčátka? Myslím, že tady se dá hodně experimentovat. Já se držela postupu z knihy, tedy jsem koupila menší rajčátka, rozpůlila, hojně zakapala olivovým olejem, podle chuti zasypala rozdrceným česnekem (tedy hodně), přidala čerstvě mletý pepř, rozmarýn a téměř dvě hodiny pekla v troubě na 110 °C. A věřte, kdybych neměla takový hlad, rozhodně bych je tam nechala déle, tak jak se radí v knize.

Roční výročí ;-)

V těchto dnech tady na blogu slavím zajímavé výročí. Uplynul totiž rok od doby, kdy jsem naposledy něco uveřejnila. Neznamená to však, že by mě opustila chuť experimentovat v kuchyni a vytvářet povedené či méně povedené dobrůtky ;-) - když se experimentuje, tak se prostě někdy nezadaří, tak to je a bude. Když bych ale měla vyzdvihnout jednu jedinou věc, na kterou jsem za poslední rok pyšná, tak vězte, že se ze mě stal maniak na vyrábění domácích těstovin.

Je to totiž báječná terapie. Někdo boxuje do boxovacího pytle, já mám svůj strojek na těstoviny... Přijdu večer domů z práce, připravím strojek a točím klikou, těsto nedrží pohromadě, klika padá na zem a ze mně vychází slova, že se až divím, kde jsem se tak hrozně naučila nadávat, ale těsto pomalu začíná držet tvar, klika od strojku padá méně a méně a když je těsto hotové, tak jsem tak úžasně klidná a odreagovaná... ;-) Ale největší odměna přichází, když své dílo servíju. Stačí málo. Trochu másla nebo olivový olej a čerstvá bazalka a parmezán a svět se zná zase úžasnýýýýýýýýý.

Ale protože jsem experimentátor, tak se mi základní repertoár nudle, lasagne zdál po nějakém čase nudný, pustila jsem se do dalších experimentů. Nejdříve jsem měnila mouky. Hladkou, hrubou, celozrnou, pohankovou... Můj vítěz je jednoznačně hrubá mouka. Zatímco těstoviny z hladké mouky lepí, ty z hrubé mohu klidně nakrájet, naházet na jednu hromádku a neslepí se. Pravda, s hrubou moukou se hůře pracuje, těsto se z počátku hodně drobí, ale když ho několikrát projedu na strojku největší stupeň, tak se po chvíli "ochočí". Vyzkoušený poměr pro dvě osoby je 200g hrubé mouky, 1 vejce, 1 žloutek, trochu soli a lžíce oleje. Dále zpracovávám notoricky známým způsobem.

Když jsem našla tu svoji správnou mouku, pustila jsem se do barev a příchutí. Špenát, rajský protlak, pepř, nastrouhaná citronová kůra, rozdrcené sušené houby (vřele nedoporučuji, houby se při zpracování rozmáznou a vařením získají zvláštní hnědou barvu, která nápadně připomíná - no, nechme toho... a chuťový přínos veškerý žádný), za dlouhých zimních večerů jsme vykrajovali různé tvary tvořítkama na cukroví. Dokonce za těch nejdelších a nejchladnějších jsem vyráběla dvoubarevné těstoviny nahoře červené a dole zelené, ale to už bylo spíš z kategorie vyšší dívčí.

A tak se volně přesouváme do kategorie ravioly. Přiznávám, že jsem se do nich pustila v rámci akce, to přeci musím dokázat. Není to až taková hrůza, jak jsem si původně myslela. Pravda trvá to trošičku déle, ale zase je to krása na pohled. Ravioly naopak dělám z hladké mouky, protože lépe lepí. Vyválím plát, v rozumných rozestupech nandám náplň, kolem náplně potřu vodou, položím druhý plát těsta a tvořítkama na cukroví (tady moc neexperimentuji, používám kolečkou) vytvořím raviolku. Nic víc, nic míň...

Podělím se o jeden recept, který jsem nafotila tuším někdy v lednu, ale myslím, že bude chutnat i teď v srpnu...

Ravioly s ricottou a špenátem

Na těsto:

- 200 g hladké mouky
- špenát (na barvení používám zmrazený drcený špenát, který je balen po takových malých porcích, vypadá to, jako by se dali zmrazit do většího tvořítka na led) a dávám dvě porce - nechám rozmrazit, vyždímu vodu

- 1 žloutek, 1 vejce
- 1 PL olivového oleje
- trochu soli


Na náplň:

250 g ricotty
100 g špenátu (tady zase raději čerstvý nebo zmrazené celé listy)
1 plátek šunky
100 g parmezánu
2 PL olivového oleje
špetka nastrouhaného muškátového oříšku
sůl, pepř
Popř.: máslo, šalvěj


Ravioly
Smícháme všechny suroviny, vypracujeme těsto, které necháme v lednici odpočinout. Vytočíme na strojku na těstoviny na nejmenší velikost - pokud si přejeme mít těstoviny úplně zelené, je třeba je zpracovávat ve strojku na největší velikost delší dobu, pokud raději těstoviny žíhané, stačí jim věnovat méně péče - obojí je hezké... a dále vypracujeme ravioly podle výše uvedeného popisu. Vaříme ve vodě, která má být slaná jako moře (někde jsem si tenhle výraz přečetla a moc se mi líbí, a to z toho důvodu, že to tak hezky zní)... Ravioly se vaří cca 3 min a je hotovo. Kdo chce mít ravioly úplně nejlepší, rozehřeje máslo, trošku opeče šalvěj, když začíná lehce hnědnout přidají se uvařené ravioly, lehce se nechají prohnat máslem a šalvějí a servírují se s parmezánem, jak jinak

Náplň
Mezitím, co těsto odpočívá v lednici, musíme samozřejmě připravit náplň: Olej rozehřejme v pánvi a přidáme špenát. Necháme mírně dusit na mírném ohni cca 5 min, poté lehce pokrájíme a smícháme s ricottou. Přidáme parmezán, nakrájenou šunku, muškátový oříšek, dle chuti sůl a pepř a necháme 15 min odležet v lednici.

Není už to žádná novinka, v nejbližších dnech nás čeká velké stěhování... Někdy se bezradně rozhlížím kolem sebe a říkám si, jak všechny ty nesmírně důležité součásti našeho života přemístíme o celých těch 300m dál, kde už na nás čeká nové bydlení...

Ve snaze, abychom si alespoň trochu ulehčili situaci, jsme se rozhodli "ujíst" co nejvíce zbytků (jakoby nám snad těch pár kilo nějak ulehčilo v celkové beznaději ;-) - takže postupujeme přes mrazák, spižírnu a pomalu se dostáváme do zadních poliček, kde na nás číhá čočka, fazole a podobné věci, které bůhví proč skončí jako Popelky uschované na nejmíň viditelném místě a tudíž jsou neprávem opomíjeny...


Čočkové placičky s omáčkou z rajčat a kaparů

potřebujeme:
- 250g čočky
- 1 velkou cibuli
- půl šálku sezamových semínek
- 1 vajíčko
- sůl, pepř, olivový olej

na omáčku:
- skleničku kaparů, propláchnutých ve vodě, okapaných
- malou cibulku, jemně nakrájenou
- necelou sklenku bílého vína
- 250g rajčat, oloupaných jemně nakrájených
- sůl, pepř

postup:
- čočku namočíme, uvaříme do měkka, vodu slijeme
- na olivovém oleji zpěníme cibulku, přidáme, sezamová semínka, zamícháme, ochutíme
- krátce povaříme, necháme vychladnout a pár hodin uležet
- krátce před přípravou vmícháme rozšlehané vajíčko, tvoříme malé placičky a usmažíme

- na omáčku opět zpěníme cibulku, dokud nebude měkká, zalijeme bílým vínem, přidáme kapary, rajčata, okořeníme, zamícháme a necháme lehce povařit, dokud nezhoustne.

- placičky podáváme společně s omáčkou

černobílá oslava

Moje příležitostná dcera má černé období - tedy, abych blíže vysvětlila - černá je právě její nejoblíbenější barvou - nejraději by pokoj vymalovaný na černo, černé povlečení, o černých šatičkách ani nemluvím. Proč to píšu. Není to tak dávno, co měla své první velké narozeniny - patnácté. V patnácti se dává občanka, a k dospělosti (a tedy samostatnosti) je zase o krůček blíže...
Oslavu jsme se rozhodli pojmout stylově - byla černobílá (celá černá se nám zdála poněkud nerealizovatelná....), od oblečení slavících, přes menu a na co jsem nejvíc pyšná - i všechny dárky byly v černobílé (raději prosím po mně nechtějte vědět, co dostala, dárky pro náctileté jsou pro nás -cetileté někdy nepochopitelné ;-) Chtěli jsme tím nejen udělat někomu radost, ale také se tak trochu pobavit, a vyzkoušet, zda se nám to celé povede...

Naše černobílé menu začínalo černými olivami, které ovšem kompletně snědlo dvouleté dítě, náctiletým prý olivy nechutnají (olivy chutnají prý až od pětadvaceti - jsem někde slyšela).

Domácí těstoviny barvené sépiovým inkoustem měly mnohem větší úspěch. K těstovinám se podávala omáčka ze tří sýrů + olivový olej + decentně sardelové pasty - chutě mírné, aby vyhovovaly všem "generacím"... ;-)

O to víc jsem si vyhrála s narozeninovým dortem. Připravila jsem těsto na sacher dort, vylila na obyčejný plech, upekla, nechala vychladnout. Svojí "oblíbenou" formičkou ve tvaru srdíčka jsem vykrojila dvakrát tolik srdíček než byl počet let a vždy po dvou poslepovala meruňkovou marmeládou na výslednou 15. Polito je roztátou hořkou čokoládou.
Patnáctku jsem si nechala napsat na pečící papír a napsanou číslici vyplnila obyčejnou bílou kupovanou polevou - vložila do lednice a pak lehce odloupla.
Teď, když si prohlížím fotku s "dortem", zjišťuji, že jsem srdíčka mohla naaranžovat i mnohem krásněji, ale zase mám tip na příště...

Příjemně letní zeleninový pohárek... ;-)

Pravdou je, že jsem toho tady za poslední období moc nevytvořila. Léto totiž začlo být jakž takž normální a tak se snažíme co nejvíce profitovat, dokud venku zase nezačne standartní letošní léto - tedy hnusné... Naše tempo užívání léta je závratné, až se z toho dítě roznemohlo (ale jenom málo malinko...).

Takže sedíme doma a já mohla něco dobrého vytvořit. A je to dobrota. Papriky se mají marinovat 24hodin a já půlku snědla hned při přípravě... Příprava je super jednoduchá a jíme buď s bagetou jako lehkou večeři nebo ke grilovaným masíkům. Kdo chce, může přidat pár plátků ančoviček...

Marinované papriky


potřebujeme:

8 červených paprik
1 hlavička česneku
4 PL kaparů
80g strouhaného parmezánu
15cl olivového oleje
mletý pepř

postup:

- troubu předehřejeme na 240 °C
- oloupejte česnek, rozkrojte podélně a pak ještě na tenké nudličky. Kousky česneku vložíme do misky (vhodné do trouby), zalijeme olivovým olejem, odložíme
- papriky opečeme v troubě - pravidelně je obracíme, a když se objeví černé puchýře, je hotovo - trvá to přibližně 30 min, poté papriky vyndáme, zabalíme do plastikového sáčku a necháme vychladnout.
- troubu snížíme na 150 °C, vložíme česnek i s olivovým olejem a ponecháme tak 15 min, též necháme vychladnout.
- vychladlé papriky oloupeme, vyjmeme zrníčka, nakrájíme na menší pravidelné plátky.
- do mísy vyskládáme vrstvu paprik, přidáme pár plátků česneku, lehce opepříme a zasypeme parmezánem. Postup opakujeme, dokud nespotřebujeme všechny ingredience.
- směs zalijeme olejem, ve kterém se připravoval česnek a vložíme do lednice na 24 h. Vyndáme 1 hodinu před jídlem.
- směs rozdělíme do skleniček (a nebo taky ne), zasypeme parmezánem, posypeme na plátky nakrájenými olivami a můžeme jíst.
(cvf N°122)

Salát s citrony nakládanými v soli

(klik do obrázku pro větší náhled)

Když jsem poprvé prolistovala jsou dnes již velice oblíbenou Skvělou chuť Maroka, zjistila jsem, že v nemálo receptech používají citrony nakládané v soli. Je sice hezké, že na konci této knihy popisují výrobu těchto citronů, ale (!) než dosáhnete cíle, je třeba notná dávka trpělivosti - uležení trvá celých 6 měsíců. Doufala jsem tedy, že je najdu v Istanbulu na souku, ale to jsem zřejmě byla již trochu stranou...

Až na tažínech se objevil na pracovním stole malý kyblíček plný v soli nakládaných citronů - a světe div se, prodávají je téměř "za rohem" - ve Farahu.

Mám je doma - chystám se naložit olivy, také se chystám na kuřecí tažín a hlavně jsem si řekla, že si určitě doma vyzkouším nakládané citrony také naložit...

Ale dost silných řečí, pro začátek si umícháme alespoň malý salát inspirovaný výše uvedenou kuchařkou...

Recept:

Potřebujeme:
asi 6 rajčat
1 menší červená cibule
1 nakládaný citron, opláchnutý
1/2 lžičky papriky
mletý černý pepř
hrstka nasekaných lístků koriandru
popř: zelené olivy

Postup:
- rajčata oloupeme, nakrájíme na kostičky a vhodíme do misky
- cibuli nakrájíme na tenčí dílky, přidáme k rajčatům
- citron překrojíme napůl, v lisu na citrusy vymačkáme štávu, vyhodíme slupky, které oddělují jednotlivé dílky a kůru nakrájíme na velmi tenké plátky, přidáme k salátu
- zálivka: olej, citronovou šťávu, papriku, mletý černý pepř, smícháme dohromady, přidáme k zelenině, včetně oliv
- vše promícháme a necháme v klidu a chladu odležet cca 30minut
- těsně před podáváním přidáme koriandr

Heinz Art

Společnost Heinz slaví letos 140. výročí založení. Nevím, co to přesně znamená pro fanoušky kečupu, ale studenti VŠUP se dočkali zajímavé výzvy - k tomuto výročí společnost vyhlásila soutěž nazvanou "Budoucnost designu inspirovaná tradicí" - a tak se celkem 40 studentů do sytosti vyřádilo na téma kečup Heinz...

Jak je všeobecně známo, práce studentů se řadí vždy mezi ty nejvtipnější, zřejmě je to tím, že jsou nezatížení jakýmikoli požadavky a komerčními tlaky. Navíc, ti, co mají rádi originální plakáty (třeba jako já) si určitě přijdou na své.

Pobavit se tedy můžeme u "vynálezů", které jsou rozmístěny na poličkách a hned nad tím je téma zpracováno na plakátě.

Od sladkých rajčátek s nálepkou Heinz přes různé tvary lahví, až třeba po kečup vylisovaný přesně podle tvarů pečiva - toust, houska, rohlík - stačí vyndat z obalu a vložit do pečiva...

Ale také set pro nadšené "zahradníky". Tento set obsahuje semínka, která se zasadí a vyroste z nich přímo kečup Heinz... ;-)

Prostředí velice autentické - přítomen je i jemný odér kečupu...

Tato výstava by měla být prvním ročníkem dlouhodobějšího projektu nazvaného Heinz Art, který by měl podporovat mladé tvůrce různých uměleckých oborů. První rok byl tedy ve znamení designu. Jaký bude asi ten příští?

Další informace, včetně ukázek vítězných prací naleznete zde. Výstava je otevřena pro veřejnost až do 3/7/2008 denně od 10 do 18 hodin v galerii VŠUP na náměstí Jana Palacha v Praze.