Přání k vánocům jsem nestihla, proto nesmírně spěchám, abych stihla alespoň přání všeho krásného v novém roce.
Mám čtivé období. Čtu všechno, co mi přijde pod ruku. Počínaje průvodcem grafickým designem, přes Malého Mikuláše, kuchařky vypůjčené z Francouzského institutu či jinde až po knihu Pod toskánským sluncem.
Mé první rande s gurmánkou jsem prošvihla - způsobem, který se dá ovšem vyprávět až tak po půl litru vypitého vínka či po pár pivech... ;-)
Řežábek
Poslední dobou se mi nedaří. Něco slíbím, pak to nemohu splnit; někdo něco slíbí mně, pak to nesplní, k tomu nemoci, pak taky to počasí, které nám nabízí jenom pestrou škálu šedi... A stmívat se začíná již po obědě... Tak to by jako optimistický úvod asi stačilo... ;-)
(pro větší náhled klik do obrázku)
Ukázka z prací Věry Buřičové (další ukázky již brzy na www.autorskadilna.cz)
Kraj, ze kterého pocházím, je na rybníky bohatý a proto výlovy rybníků patřily k našim každoročním podzimním rituálům. Už jako malé děti školou povinné nás vozili na exkurze, postávali jsme na hrázi rybníka, byla nám zima, popíjeli čaj (grog nám soudružka učitelka nedovolila...) a hlavně byli šťastný, že nemusíme sedět ve škole. Později jsme již jezdili dobrovolně - nasát atmosféru, grog, nebo jenom rum, popovídat si a v neposlední řadě si domů odvézt nějakého toho šupináče a udělat si tak "generálku" na vánoce. Také jsem jednou na výlov Bezdrev vzala své zahraniční kamarády, kteří sice pocházejí ze země, která se může pyšnit mořem a rybník pro ně jen taková legrační louže, nicméně romantice výlovu mezi padajícím listím a již slabě hřejícím sluníčkem podlehli také a rádi...
Ale! V Praze je možné úplně všechno a tak jsem tento týden přihlížela výlovu Počernického rybníka, prý se svými 17ha největšího v metropoli...
Pravda, Bezdrev ani Rožmberk to nebyl, ale byla to příjemná podívaná na sehranou partičku rybářů, kteří za příjemného počasí vylovili 100 metráků kaprů a nejen kaprů, prý byli i štiky, candáti, líni či okouni...
Ač jsem tentokrát nepopila grog a ani kapra si domů nepřinesla (protože ta možnost tu prostě nebyla), strávila jsem příjemné dopoledne (a nejen já - hráz byla plná zvědavců, včetně psů, racků a dětí z místní školy). Výlov Počernického rybníka nebyl v Praze zdaleka poslední, seznam dalších, připravených na tuto událost najdete zde.
Počernický rybník, který byl založen již roku 1848, je součástí přilehlého zámeckého parku, který je příjemný k procházkám během celého roku. Zámecký park i rybník prošli v nedávné době rekonstrukcí a po příjemné procházce je možné usednout do hospůdky či na zahrádku a dát si malé občerstvení...
Je příjemné, že i v Praze stále existují místa, kde můžeme zapomenout na každodenní stres. I když je jich stále méně...
Pamatujete, jak jsem v létě vstávala ve zcela nelidskou hodinu, pospíchala k blízkému rybníku v očekávání zajímavého světla, a jak mi místní rybář vysvětlil, že zajímavé světlo bylo tak před hodinou? Pochopila jsem, že dřív už vstát nedokážu a rozhodla se počkat na podzim, kdy je východ slunce o mnoho zajímavější. Tak právě teď je to z rána nejlepší...
V klidu vstanu, ještě stačím připravit dítěti snídani a vycházím ven z útulně teplého domova - moc se mi nechce... Ale ihned se ocitám v jiném světě... Pohltí mě mlha, za kterou by se nemusel stydět ani sám Rákosníček, ale s přibývajícím teplem mlha ustupuje a já se ocitám v nádherném pohádkovém světě...
Ve světě nádherně propracovaných krajek, posázených malinkými perličkami, neuvěřitelně zasněných barev, úžasného klidu a důstojné krásy... Věci, které za chvíli zmizí a přes den nemáme šanci si jich povšimnout...
Docházím až ke svému oblíbenému rybníku (schválně porovnejte tuto fotku s tou letní - rozdíl je nesrovnatelný), snažím se moc nerušit místní rybáře (prý stejně všechno zase vrátí zpět do vody), prohodím pár slov se stejně postiženým člověkem, se kterým se tu vždy jednou za rok potkám a hlavně se snažím co nejrychleji zachytit tu prchavou krásu, aby mi alespoň fotografie připomněly moji návštěvu v pohádce...
Je čas se pomalu vrátit. Cestou zpět už krásně hřeje sluníčko, perličky opadávají, jsem moc ráda, že jsem se přemluvila a opustila teplý domov a říkám si (pokaždé!!) příští sobotu vstanu zase (no, uvidíme...) Potkávám první odvážlivé běžce, lidi s pejsky - zkrátka začíná běžný den.
Těším se už domů, až si prohlédnu fotky, ale hlavně, se těším na snídani. Na teplý čaj (po tom lezení v trávě jsem trochu mokrá), na něco sladkého (k snídani jedině sladké... ;-).
Na Balkánskou jízdu s Rachadem jsem se přihlásila spontánně a na poslední chvíli. Jestli mé rozhodnutí nebylo až moc spontánní jsem řešila cestou do Brna hned několikrát: například když na Vysočině lilo nebo když jsem stoupala v silném větru podle plánku nad Brno do jakési zahrady, kde se akce konala.
Co že bylo dobrého? Ráda bych se rozepsala více, ale trápí mě chřipka (což není to následek sobotní akce, tam jsme zdárně během celé akce bacily zaháněli ;-), a už se spíše vidím v posteli... A tak si jenom projedeme v rychlosti meníčko, tak trochu jsem opisovala z originálu, který doporučuji si ho přečíst, Rachad se tam krásně rozepsal o jednotlivých jídlech...
Pak už jsme se jali likvidovat zásoby z Rachadova baťůžku:
Pindžur – zmizel nějak moc rychle, úžasná pikantní pasta z opečených paprik, rajčat, cibule a lilku. Jedli jsme to samotné a zbytek potom s námi vlastnoručně upečeným chlebem na grilu.
Feta na grilu - další krása v jednoduchosti. Plátky lahodné ovčí fety s paprikou a cibulí v alobalu balené na grilu připravované... Píšu si poznámku: zjistit, kde byla tato feta zakoupena. Nechutnala totiž tak, jako kdyby do ní někdy vysypal balík soli...
Smažené polentové hranolky – udělám pokus - vyzkouším a zkusím podstrčit svým nevlastním dětem odchovaným McDonnaldem, co na to jako řeknou - třeba si poslechnu, že je to hustý ;-)
Ryba na brudet – pomalu dušená ryba, s bílým vínem, rajčaty, česnekem a chilli a to všechno na ohni...
V tu chvíli jsme všeho nechali a všichni usedli s vidličkou a v tichosti se pustili do jídla...
Smažené jablkové latkes – jablíčka v alkoholu naložená a v těstíčku smažená, krásná sladká a opět jednoduchá sladká tečka.
Na cestu jsem si dala panáček salepu a z kopce dolů na šalinu jsem už poletovala spolu s podzimními listy. Ještě včas před vstupem do civilizace jsem převlékla svetry a doma jsem se musela vyprat celá...
Tak to ten podzim nakonec vzal pěkně hopem, žádné decentní upozornění, že bychom se měli připravit, zateplit a pořádně schovat, nic takového. Těšila jsem se na podzimní týden a Šumavě, ale nakonec jsem to zrušila a tak z tepla bytu pozoruji webkamerou místní teploty kolem nuly a říkám si, že jsem přeci jenom udělala dobře... Během několika dní jsou totiž teploty téměř o dvacet stupňů nižší, ven se nikomu moc nechce (vidím to při našich každodenních procházkách - většinou jsme venku téměř jediní...), stromy začínají se chystají na podzimní přehlídku barev, a svých vybarevných listů se záhy zbaví...
Je po dovolené, je po stresu před vernisáží a tak je čas usadit se a alespoň pár slůvky se o těchto akcích zmínit. Včerejší vernisáž proběhla v mírných organizačních zmatcích ve Village Cinemas na Smíchově. Mezi mně známými tvářemi se mi podařilo z anonymního internetu odtajnit i dalšího nadšence dobrým jídlem, což bylo mimořádě příjemné...
Kdo vydržel, tak mohl využít možnosti exurze do promítací kabiny - mimochodem víte, že se filmy promítají pořád klasickým způsobem? Já to tedy nevěděla, myslela jsem, že v dnešní digitální době se zasune dvd do přehrávače a jedem.... Klasický film 35mm zdá se, je zatím pořád nepřekonaný. A jak je takový film dlouhý? Tak například Bathory má cca 3,5 km - dlouhé, že? Všichni i ti co nejdříve váhali byli moc rádi, že jsme měli možnost se do zákulisí podívat...
klik do obrázku pro větší náhled.
... dobrý den s dalším dílem fotoseriálu "Barvy léta". Tentokrát jsem vybrala rajčatovou omáčku podle Marcelly Hazan. Není to žádná klasika a la "rozpalte olivový olej...", tato omáčka se totiž připravuje s máslem a rajčaty a cibulí v jednom hrnci a vy se 3/4 hodiny v klidu můžete těšit na "Klasickou italskou kuchyni". Můžete použít rajčata čerstvá nebo z konzervy, a pokud se vám bude omáčka zdát málo sladká, tak si ji klidně přislaďte - tak jako já před chvílí: dneska jsem totiž dvakrát zmokla, a tak jsem měla chuť na jídlo typu konejšivé, jindy však do této omáčky neváhám přidat chilli...
