Kdo si hraje...

Mám novou hračku. V Ikea jsem nedávno náhodně bloudila, až jsem úplně náhodou zabloudila k plechu na muffiny a spolu s vánočními ozdobami si ho odnesla domů. Nezabalila jsem si ho pod stromeček jako dárek, ale poslala jsem ho rovnou do trouby.
Konečně jsem totiž mohla vyzkoušet portugalské žloutkové košíčky - a zjistila, že fungují jako úžasný úplatek mých nevlastních dětí ;-); pak samozřejmě přišli na řadu klasické muffiny - pravda jsou trochu větší než z papírových košíčků a k snídani stačí pouze dva; a v neposlední řadě také již nepeču quiche, ale dělám "quišíčky". Proč? Nesmírně jsem trpěla pokaždé, když jsem quiche jako zarytý frankofil servírovala svému příteli zarytému antifrankofilovi a musela si vyslechnout: "už zase?" A to jsem si je prosím dovolila dělat tak maximálně 1x za dva měsíce. Zvláštní je, že stejné těsto, stejná náplň v malém provedení projde...
V nouzi použiji náplň a la co dům dal nebo variaci na téma pizza. A ještě další nápady čekají na realizace, ale o tom zase někdy jindy....


Koláč s kozím sýrem

potřebujeme:
balíček listového těsta
4 rajčata (nejlépe podlouhlá)
bochánek kozího sýra
čerstvé bylinky dle chuti (petrželka, bazalka, majoránka, tymián, šalvěj...)
vinný dresink: smícháme lžičku francouzské hořčice, 1dl bílého vína a lžíci balzámového octa, dále pak přimícháme 3 lžíce olivového oleje, špetku soli a pepře, stroužek česneku.

postup:
- nejdříve si připavíme dresink, ve kterém marinujeme na plátky nakrájená rajčata.
- formičky vymažeme ol.olejem. Listové těsto rozkrojíme na 12 stejných dílků, vyválíme a vtlačíme do jednotlivých formiček, část těsta necháme přečnívat. Propícháme vidličkou.
- do každého "košíčku" vložíme 2 plátky rajčat, bylinky a plátek kozího sýra
- pečeme cca 20 min v troubě vyhřáté na 180st.

pozn.: původní recept je samozřejmě na koláčovou formu, tedy jen o něco málo méně práce...
čerpáno: Kohout na víně, Helena Baker

Minestrone do nepohody

Tak máme po pár letech skutečnou zimu. Na všech webech si můžeme prohlížet nádherné zimní fotky, lyžujeme, ty nejmenší konečně vidí, jak vypadá sníh, ale když už těch příjemných mínus venku máme dost, je ještě příjemnější se vrátit do tepla a dát si něco za zahřátí.

Při psaní prvního odstavce jsem bůh ví proč pomyslela na krizi s dodávkami plynu. Odbočím proto: včera mi přišel e-mailem vtip, takových chodí každý den spousta, určitě došel (nebo dojde i k vám), ale kdyby náhodou ne, tak si dovoluji ho tu zveřejnit. Je dobré, že z toho všeho zatím máme legraci:

"Blahopřejný telegram z Ruska :
Blahopřejeme vám k předsednictví EU, stop.
Plyn, stop.
Ropa, stop.
Sranda,Stop.
Hodne stesti v Novem roce"

Když jsem hledala recept na minestrone, nenašla jsem ani jeden jediný stejný. Hledala jsem u dvou anglických sympaťáků: tady a také tady, pak u dámy, která nezklame, a také v Culinarii Itálie. Na minestrone je sympatické to, že se připravuje ze sezónní zeleniny, v závislosti na regionu, někde se do ní přidávají fazole, někde brambory, těstoviny. Někdo raději polévku hutnější, jiný řidší, u minestrone je možné vše.

Při přípravě jsem vycházela z receptu z knihy Ráj v kuchyni (líbila se mi ta červená barva na fotce, víte?) Ale pak jsem improvizovala, přesně podle toho, co jsem doma a v obchodě našla, na co jsem měla chuť - a asi tak to má být...


Minestrone:

potřebujeme:
- olivový olej
- cibule nakrájená na drobno
- prolisovaný stroužek česneku
- rozmarýn (přiměřeně)
- anglickou slaninu nakrájenou na nudličky
- mrkev, malou cuketku, zelí, pórek vše pokrájené
- plechovku konzervovaných rajčat
- špagety rozlámané na malé kousky
- zeleninový vývar (cca 1 litr)
- sůl, pepř

postup:
- na olivovém oleji opečeme do měkka cibulku, česnek, rozmarýnu. Vmícháme slaninu, opékáme 3-4 minuy, až se tuk začne rozehřívat, poté přidáme nakrájenou zeleninu a také lehce opečeme.
- Osolíme, opepříme, vmícháme konzervovaná rajčata, promícháme, přilijeme vývar, a na mírném ohni vaříme 20min.
- Přidáme rozlámané špagety, které polévku zahustí a vaříme volně ještě dalších 10 min. Dochutíme, rozdělíme do misek, můžeme přidat lžíci omáčky pesto a nejlepší je prý s křupavým pečivem.

Dlouho chystaná návštěva...

S Marion se známe již dlouho. Seznámily jsme se ještě v Českých Budějovicích, kde učila francouzštinu na univerzitě a kde jsme také ještě s pár nadšenci dávali dohromady místní česko-francouzský klub, který je dnes už dobře fungující Francouzskou aliancí. Pak se Marion vrátila do Francie, já se mezitím přestěhovala a po pár letech už zase bydlíme nedaleko od sebe...

Mám Francouze ráda. Musím, protože posledních 5 let jsem pracovala ve francouzských firmách a pracovala jsem tam ráda, i přesto, že to někdy nebylo jednoduché. A tak mě ani nepřekvapí, když si s kamarádkou Francouzkou domluvím schůzku na druhou odpolední, ona mi ve 3/4 na 2 volá, že nestíhá, že přijde až tak na čtvrtou, a ve 3/4 na 4 telefonuje, že už vyjíždí... A tak jsme i s Marion včerejší návštěvu ladily dost dlouhou dobu. Nejdřív měsíc, pak datum, pak i hodinu několikrát přesouvaly... ;-)

Svoji návštěvu jsem začala ve Vinohradském pavilonu nákupem francouzských sýrů, je tam totiž prima malá prodejnička, která se jmenuje Le Caveau a k dostání jsou tam mimo jiné i francouzská vína...

Na návštěvě samotné jsme mezi popíjením kir (mimochodem creme de cassis byl burgundský od soukromého výrobce, s originální etiketou a nááádherně voněl), thé des moines a pojídáním sušenek z Marks and Spencer probraly nejdříve své "umělecké" ambice, poté se řeč stočila na jídlo. Zeptala jsem se tedy Francouzky v Praze na její oblíbené restaurace a jsou to údajně tyto: U Bulínů, Mozaika a Sahara na náměstí Míru.

Zeptala jsem se také na její názor na Passion Chocolat. Tento názor mě zajímal hodně, ráda tam totiž chodím, nejen proto, že majitelé jsou Francouzi. Ale kupodivu Marion se mnou nesouhlasila, prý ji neudivuje, že ceny jsou tady vyšší než v běžné cukrárně ve Francii, ale že jsou ještě vyšší než v luxusní cukrárně ve Francii, je prý poněkud nehorázné. Nicméně já sama jsem v sobotu bloudila pasáží Lucerna a hledala, zda již nemají otevřeno, tak jak mají uvedeno na svých webových stránkách, ale nic jsem nenašla. Jedinou informaci, kterou sem zachytila, že v prostorách, kde dříve býval Odkolek se chystá otevření nové francouzsko-české kavárny St-Tropez. Že by se jednalo o toto?

Dala jsem k dobru také své oblíbené adresy: a to sice Vom Fass, až dojdou zásoby creme de cassis (a odhaduji, že dojdou tak ve středu), Farah (Marion miluje makroud a klobásky merquez - nakonec, kdo by nemiloval, že) a pár dalších typů...

Odnesla jsem si i rychlý a jednoduchý recept na omáčku k pečenému kuřeti:
šalotku pokrájíme, na olivovém oleji zpěníme, přidáme nakrájené žampiony, lehce osmahneme, zalijeme půl šálkem bujonu a dusíme na mírném ohni cca 10-15 min. Pak přidáme 2 lžičky hořčice, 2 lžičky creme fraiche (zakysané smetany), lžičku estragonu nebo tymiánu, lehce necháme přejít a servírujeme s pečeným kuřetem a rýží s cibulkou. Vypadá to dobře. Myslím, že nejpozději do konce týdne večeříme kuře s hořčičnou omáčkou...

Příjemných mínus devět

Již skoro dva měsíce žiji v zajetí makra. Doplnila jsem totiž svoji fotovýbavu o pár mezikroužků a těšila se na extrémně super záběry, které mi polezou samy do foťáku... Takže jsem každý víkendový večer zabalila svoji fotobrašnu a každé víkendové či sváteční ráno nervozně poodhrnovala záclonu a zkoumala, zda dnes uvidíme slunce či nikoliv, a pokaždé se zase zklamaně vracela do postele...
Až včera ráno... Teploměr sice ukazoval "příjemných"* ) mínus devět, ale to mě rozhodně odradit nemohlo...


Chvíli mi sice trvalo, než jsem ovládla ostření, a navíc - v rukavicích se špatně pracuje, bez rukavic to bylo ještě horší... ;-)

A když mi to začalo jít úplně nejlépe, tak mi začaly umrzat palce u nohou a pak už jsem se zimou třásla tak, že obrázky byly zase rozmazaný, stejně jako na začátku... ;-)


Naštěstí jsem vyběhla jen za barák, a ve výtahu jsem přemýšlela, co si dám na zahřátí... Grog jsem jsem k relativně brzké dopolední hodině zavrhla hned, čokoládu možná - ale po vánocích už sladký nemůžu ani vidět, dělám si tedy čaj...

Klasický černý, ale teplo nepřichází... Přidávám tedy trochu rumu, a přemýšlím, že až rozmrznu, vyběhnu na další "makro" výlet...

PS: více než polovina fotek byla samozřejmě rozmazaná, dílem, že se se svojí novou sestavou teprve učím, dílem, že mi byla zima a dílem tím, že jsem líná s sebou tahat stativ.

* ) říkat o stupních, které jsou pod bodem mrazu - "příjemných" jsme se naučili v letadle z teplého Bangkoku do Prahy s mezipřistáním v Moskvě. Pilot letadla, které nás přepravovalo do Moskvy, tak těsně před přistáním zahlásil, že venku je příjemných mínus 22 stupňů...